Pastýřské píšťaly a pohádky ze salaše

Ovečky na horách jak bílé obláčky se pasou,
klinky, klinky klink zvonečky zvoní,
zatoulané ovečky ovčácký pes zpátky ke stádu honí,
hory jsou vysoké, kulaté, aby ovečka nespadla dolů,
chytá se každé travičky i každé větvičky a když se ovečka napase,
je jako kulička a potom žvýká a žvýká, přežvykuje,
stébla trávy na vlněná vlákna svého kožíšku proměňuje.
Hory a louky mají zelený kožíšek, aby je voda neodnesla,
Ovečka má bílý kožíšek, aby jí nebylo zima, aby jí nebylo horko,
aby jí to netlačilo, když jde večer spát,
když slunce zapadne za hory, pastýř zavolá, zazpívá, zatroubí, zapíská na fujaru,
ovčácký pes zaštěká, ovečky, ovečky požeňte se do salaše,
pastýři podojí ovečky a z mléka udělají sýry a žinčicu,
rozdělají oheň i v létě je v noci na horách zima,
celé léto pastevci na horách, na loukách kosí trávu a suší seno.
Přijde zima a na horách napadne vysoko sněhu
V údolí v ovčinci ovečky budou žít jenom z toho, co v létě pastevci nasuší.
Krátký je zimní den a dlouhá je noc a ovečky mé a bé na léto vzpomínají a jehňátka mé, mé, mé, maminko pověz nám pohádku a maminky vyprávějí, bé, bé, bé, to bylo kdysi….

V dávných dobách nebylo všechno tak jako je to dnes a mohly se stávat věci, jaké se dnes vůbec stát nemohou. Tak se hvězdičky toulaly po nebi jako ovečky a hledaly, co je kde dobrého a měsíček byl jejich pastýř a dalo mu moc práce, aby takové velké stádo oveček uhlídal. A hvězdičky si uměly udělat z měsíčních paprsků klouzačku a vozily se až dolů na zem a skákaly do moře, nebo si v lese hrály na schovávanou a andílkové je hledali. Takové zábavy už nejsou dneska možné. Všechno na zemi i na nebi je zakresleno v mapách, každá hvězdička má svoje přesné místečko na nebi a to by byl poplach mezi hvězdáři, kdyby hvězdy běhaly po nebi, jako když se ovečky pasou. A na zemi také každý kousek světa je přesně zakreslen, každý kámen, každý strom, i každé zvířátko i každý člověk má nějaký svůj domov a adresu, aby se neztratil. Tenkrát v těch dávných časech měsíček čtveráček nebeský pasáček dostal od pána Boha nelehký úkol, aby hlídal hvězdičky. Nebylo, co svět světem stojí, pastýře s tak velikým stádem oveček. Když má měsíček na konci noci celé stádo hvězdiček spočítat, sám se jich nikdy nedopočítá. Tolik je po celém nebi koutů a koutečků, kam se hvězdičky zatoulají. Všichni andílkové z celého nebe musejí měsíčku pomáhat, zvonit na stříbrné zvonečky a pískat na březové píšťalky, aby dali celé stádo dohromady a stejně se nikdy těch nebeských oveček nedopočítají. Pokaždé jim to vyjde nějak jinak. Měsíček z toho nemůže klidně spát a kolikrát i za bílého dne prochází oblohou a hledá zatoulané hvězdičky, ale kdež by je našel, když mu je sluneční světlo nadobro rozpustí. Z těch velkých starostí měsíček hubne, až je tenký jak žížala, aby se protáhl všemi nebeskými kouty, kde se zatoulané hvězdičky ztratily. A když je z toho nadobro utrápený, celý týden se na nebi neobjeví, aby se z toho vyspal. A stejně mu to nepomůže, když se probudí, je zase jen jako hubený srpeček a trvá mu celý týden, než doroste do kulata. Pak si při úplňku na celé nebe pořádně posvítí a zase z toho počítání toulavých hvězdiček začne hubnout, až je z něho zase takový zahnutý proužek.

A což teprve, když si hvězdičky hrají s andílky na schovávanou. Udělají si z měsíčních paprsků žebřík z nebe dolů. Poschovávají se v černém lese do hustého křoví, za tlusté stromy, do zeleného mechu nebo do hluboké díry vykotlaného dubu a andílkové si vezmou do dlaně kousek měsíčního paprsku jako lucerničku a když hvězdičku objeví, dostane každá babu a musí se vyšplhat po měsíčním žebříku zpátky na své místo na nebíčku. Rozdováděné hvězdičky na nebi poskakují a smějí se, až se třesou a blikají a někdy se už hvězdička neudrží a spadne a nechá za sebou ohnivou čáru. A měsíček se na andílky zlobí, vy kluci rozpustilí, místo abyste mi pomáhali, vymýšlíte si rošťárny a já bych se z toho utrápil, jak mám ty chechtalky uhlídat a spočítat, nikdy nevím, jestli se nějaká neztratí a vám je to jedno, všechno je na mně. Měsíček je z toho celý pryč a zase celý týden odpočívá, aby se z toho vyspal. Pak se objeví celý vyhublý jako tenká čárka, tím trápením ohnutý jak rohlíček a vychází už odpoledne a hledá po lesích zatoulané hvězdičky. Stane se, že andílkové dobře schovanou hvězdičku nenajdou a ta zůstane zapadlá v mechu. A než se měsíček vyspí a doroste do úplňku, aby si pořádně posvítil, hvězdička zapustí v mechu kořínky a vyroste z ní bílá břízka. Podle bělostných břízek v lese měsíček pozná, kolik hvězdiček se mu ztratilo. Jenomže nikdy všechny hvězdičky pořádně nespočítal, tak se nemůže ani dopočítat, kolik se jich na nebe nevrátilo. Z bílých břízek si andílkové dělají píšťalky a flétny, které krásně hrají, protože to vlastně zpívá ta stříbrná hvězdička, ze které břízka vyrostla. Tak to dopadlo s hvězdičkami, které se andílkům schovaly v hlubokém mechu.

Andílkové také zapomněli plno hvězdiček, které se schovaly v houštinách a jiných ukrývačkách a když ty zapomenuté hvězdičky dostaly hlad, začaly kousat trávu a lístečky stromů, staly se z nich ovečky. A dnes se bílé břízky toulají po všech lesích a rostou i v severních pustinách a ovečky si ochočili lidé a pasou je na lučinách a horských stráních. Břízky a ovečky jsou ozdobou našeho světa stejně jako hvězdičky na nebi.

Bylo to v těch pradávných časech, když se narodila naše zem. Nejdřív byla celá horká, jak ji sluníčko upeklo v planetární peci. Tak se chladila pod sprchou. Z kyslíku a vodíku si udělala moře vody a polévala se, aby vychladla. To byly deště a průtrže mračen a povodně trvající miliony a miliony let, než zeměkoule vychladla. Není divu, země byla jak rozžhavená žehlička a sotva moře vody napršelo dolů, hned se vypařilo a jako mraky vystoupilo vzhůru, kde se pára srazila v ledovém prostoru a celé moře zase spadlo dolů. Taková sprcha padala dlouho a dlouho na naši zem a voda vymlela všechna údolí potoků a řek a vymodelovala všelijaké podoby do tvrdých skal a v moři a na zemi se objevili živí tvorové. Na světě pak už nebylo jenom horko, začala sem padat z vesmíru zima a mráz a země se začala oblékat do husté trávy a vysokých pralesů, aby měla domov pro všechny živé tvory.

Když přišla na svět zima a začalo se střídat jaro s létem a podzimem, všechny rostliny a živí tvorové si na to museli zvyknout. Velryba si udělala pod kůží tlustou pokrývku velrybího tuku, tuleň, vydra a lední medvěd si vymysleli tak dokonalý kožíšek, že se mohou koupat v ledovém moři a spát ve sněhu i když je padesát stupňů mrazu, zajíc i srnci a jeleni si opatřili kožíšky, kterými se jim nedostane na kůži ani mráz ani horko, ovečka si opatřila takový kožich, že poslouží jako oblečení i lidem a jako praví mistři v oblékání se ukázali všichni ptáci. Mají dokonalou ochranu proti mrazu i proti horku a navíc si umějí svoje opeření vyzdobit všemi barvami. Bílá labuť a hnědavá kachna a duhově zbarvený kačer se mohou celou zimu koupat a spát na ledu a v létě jim nevadí ani slunce ani horko. A stejně tak přežijí zimu i menší zpěvaví ptáci.

Také stromy se naučily, jak přežít i nejkrutější zimu. Z velkých zelených listů si udělaly tenké jehličky, aby měly kožíšek jako medvědi a jiná zvířata. Tak vznikly smrky, borovice a jedle i jiné druhy stromů, které se zelenají celý rok a žádná zima, ani největší mrazy jim neuškodí. Naše zem se oblékla do věčně zelených lesů, aby jí nebylo zima, zvířata a ptáci si opatřili svoje teplé kožíšky a peří a nejpilnější ze všech byla ovečka. Ta má tolik vlny, že si z toho mohou uplést teplé šaty všichni lidé a když si ušijí ovčí kožich, nezmrznou ani za největší zimy.

Kdysi kdesi bylo ovčí království a pan král beran měl tolik oveček a jehňátek, že by to ani nejlepší počtář nespočítal. Hned vedle byly hluboké lesy a tam vládli vlci se svým náčelníkem Ostrým zubem. Pan král beran měl celé vojsko ovčáckých psů a ti hlídali hranice ovčího království a hladoví vlci pořád vymýšleli, jak by ovčácké psy přelstili a ulovili nějakou ovečku. Ulovit rychlonohého jelena nebo srnu není snadné. Ovečku vlci snadno dohoní, jenomže věrní ovčáčtí psi střežili hranice ovčího království ve dne v noci. Hladoví vlci často ulovili jenom nějakou myšku nebo brouka a jak jim kručelo v břiše a jak si brousili zuby na vypasené ovečky, hučelo to a vrzalo po celém lese a bylo to slyšet široko daleko. Vlčí náčelník Ostrý zub viděl, že ovečky jen tak nedostanou a vymyslel náramnou lest. Pozval pana Cvrčka, profesora hudby, aby naučil vlčata dobře zpívat a nacvičil s nimi sborový zpěv. A pak za kýtu z uloveného jelena koupil od elektrického úhoře malou elektrárnu a vlci si nabíjeli oči, aby jim dokonale svítily. A když začal vlčí sbor zpívat a všichni vlci svítili elektrickými kukadly, vypadal celý les jako osvětlený koncertní sál.

Vlčí zpěvy se nesly nocí daleko do ovčího království a ovečky a jehňata poslouchaly a žasly nad tou krásou. Když vlci otočili svoje elektricky nabité oči k obloze, zářilo to jako ohňostroj. Král beran vyhlásil pohotovost celého vojska ovčáckých psů, ale nic nebezpečného se nestalo. Ráno byly ovečky a jehňata i král Beran a všichni ovčáčtí psi ospalí. Ovečky se nepásly a polehávaly a také psi nebyli tak ostražití jako jindy. Tak se mezi ovečky vloudilo několik vlků převlečených v beránčím rouše a vyprávěli ovečkám o veliké zábavě, zpěvu a tanci uprostřed lesa. Ovečky byly zvědavé a rády by se tam podívaly, jenomže ovčáčtí psi žádnou ovečku nikam nepustí. Tak vlci převlečení za beránky ovečkám radili. Jen se nebojte, ukážeme vám tajnou cestu mezi křovím, tam vás psi neuvidí. Několik oveček převlečené vlky poslechlo a ti je odvedli pryč a ospalí psi nic nezpozorovali.

Večer a v noci zase bylo slyšet z lesa veliký zpěv a svítilo tam plno světel a za dne zase přišli převlečení vlci a odvedli několik oveček. Ovečky byly jako očarované krásnou hudbou a světly nočního lesa a utíkaly tajnou cestou mezi křovím, kterou jim vlci ukázali. Vlci místo aby běhali a učili se lovit, cvičili své zpěvy a měli se tak dobře jako nikdy. Pan král Beran byl také zvědavý a rád by viděl, jaká slavnost se tak často v lese koná. Když na nebi zářil měsíc a z lesa zněly krásné zpěvy, nechal král beran seřadit všechny ovečky do velikého průvodu i s vojskem ovčáckých psů a sám v čele průvodu se šel podívat na tu krásu. Celý průvod oveček postupoval lesem až k veliké mýtině. To ale bylo překvapení, co tam uviděli. Uprostřed mýtiny na ovčích kožešinách seděl vlčí náčelník Ostrý zub se svými pobočníky, okolo hořely ohně, na kterých vlčí kuchaři opékali vykuchané ovečky a v pozadí vlčí sbor vyl svoje umění. Ještě že měl král Beran své psí vojsko. Ovčáčtí psi zavrčeli, zaštěkli a vrhli se na vlky. Vlci na nic nečekali a utíkali co jim nohy stačily. Tak ovečky uviděly, jaký to byl podvod to vlčí umění a od těch dob, když ovečka uslyší vlčí písně, běhá jí mráz po zádech a ovčácký pes dává pozor, kde se objeví světýlko vlčích očí.

Se měli rádi od první chvíle, kdy se uviděli ještě jako malá jehňátka, kterým maminky dávaly pít sladké mlíčko. A pak byly stále spolu a beránek Vítek, když našel na pastvě dobrý jetelíček volal: mé, mé, mé, to není mé, Barunko, to je pro tebe. A Barunka děkovala: mé, mé, mé, to není jenom mé, to je, Vítku, také pro tebe. Pan pastýř měl veliké stádo bílých oveček a pásl je na vysokých horách jako obláčky na nebi. Sotvaže ráno slunečko vyhlédlo na východním nebi, ovečky se rozběhly po strmých stráních a hledaly, co dobrého pilné sluníčko a dešťové mraky vypěstovaly. A Vítek a Barunka rychle rostli a začali chodit do ovčí školy a nejraději měli výtvarnou výchovu a Barunka se vyučila kadeřnicí a otevřela si s Vítkem kosmetický salón. Když se ovečky napásly a mohly odpočívat, chodily do kosmetického salonu pod skalou a Barunka jim česala a ondulovala jejich kožíšky a velkou popularitu získaly barevné přelivy. To byla krása. Ovečky si mohly vybrat z velké nabídky barev. Nejdříve jen tak něco jako límeček okolo krku, nebo nějakou vlnku sem a tam, ale ty odvážnější to zkusily jako celý komplet. Tak přišla bílá ovečka do salonu a vycházela jako dáma s přelivem nahnědo, do zlata, do modra, do červena, nebo do zelena s kopýtky nalakovanými na černo na červeno, nebo jak si ovečka přála. Barunčiny účesy měnily ovečky na pochodující výstavy všech možných vln a kudrlin a pan pastýř žasl, co se to s ovečkami děje. Stádo oveček na horské stráni už nebylo jako bílý obláček, ale zářilo všemi barvami a jak se ovečky pohybovaly, bylo to jako by se tam pásly duhy a veliké květiny. Byla z toho veliká sláva, na umělecké stádo se jezdila dívat spousta lidí a ovečka Barunka byla obdivována jako veliká umělkyně.

Pro ovečky to byla velká změna života. Každý nový účes byl obdivován a ovečky si stále něco mekaly mezi sebou a vymýšlely barvy a jejich kombinace a stádo oveček bylo jako veliké květinářství. Byla to velká krása a velká sláva, ale jednoho dne to vzalo nečekaný konec. Když přišel čas ovčí střiže, všechny ty krásné barevné kožichy a kožíšky se proměnily v balíky vlny a když pan pastýř chtěl vlnu prodat, nikdo ty krásné přelivy nechtěl. A pan pastýř řekl ovečkám, to je hezké, ta vaše paráda, ale za co já teď nakoupím zásoby na zimu. Barunka si věděla rady, protože kromě barvení pravá kadeřnice musí ovládat i odbarvení, a tak musela všechnu barevnou vlnu vyčistit. Ale to její kosmetický salon nadobro zničilo. A tak se ovečky zase jenom pasou a pasou, aby jim narostly nové bílé kožíšky. To povídání o Barunčině kosmetickém salonu se stalo pohádkou pro jehňátka a když si ovečky v zimě na salaši něco mekají a bekají, často si povídají o ovečce Barunce a beránkovi Vítkovi, jaké to byly talentované ovečky a jak ten svět chytrým ovečkám nepřeje.